<< Station 5 | Zpět na Průmysl stezka | Station 7 >>
Lesní včelaření
Již před 12.000 lety začal člověk systematicky sklízet med a vosk lesních včel. Ve starém Egyptě a později v antickém Řecku získal chov včel velký význam. V 8. století po Kristu vydal císař Karel Veliký soubor zvláštních nařízení o chovu včel a učinil včelaření váženým povoláním.
Důležitými „pracovními nástroji lesních včelařů byly vedle slaměných košů přirozené a umělé dutiny v lesních stromech.
Přibližně do roku 1600 lesní včelaření prosperovalo. Pak poptávka po medu a včelím vosku začala klesat.
Med coby sladidlo byl postupně nahrazován cukrem a pěstování chmele jako konzervační a dochucovací látky v pivu způsobilo silný pokles poptávky po medovině.
Původní způsob včelaření již neexistuje, vyvinul se z něj domácí způsob chovu včel, jak jej známe dnes.
Včelaři však stále ještě na přechodnou dobu umisťují své roje do lesa, aby tam sklízeli jedlový med, který je nejcennější.
Lesní včelaření se postupem času vyvinulo v řemeslnicky provozovanou činnost. Včelí roje byly chovány v lese, v takzvaných „brtních stromech. Lesník určil stromy, kterým včelaři ořezali koruny a ve výšce několika metrů v nich vydlabali dutiny, které pak zatarasili prknem a na opačné straně opatřili česnem. Tento úl osadil včelař rojem, přičemž někdy, aby zabránil vystěhování nebo rojení včel, uzavíral včelí královnu do malých klícek. Každý brtní strom byl opatřen značkou, kterou měl každý včelař vlastní, většinou šlo o nezaměnitelný symbol. Jakákoli změna nebo odstranění včelařského znamení bylo přísně postihováno.
Tam, kde se včelaření provozovalo řemeslnicky, se včelaři sdružovali do cechu. Stanovili si včelařský řád, který jim určoval práva a povinnosti, ale také tresty hrozící při jeho porušení.
Místo, kde stála lípa u Kastlu v zemském okresu
Amberg-Sulzbach mezi G a H, mapa z roku 1688
Uhlířství
Těžba dříví a hornictví určovaly po několik set let vývoj lesního porostu v Horní Falci, především v oblasti Ambergu a Sulzbachu. V pozdním středověku byla Horní Falc považována za evropské centrum těžby železa.
K tavbě železné rudy bylo zapotřebí dřevěného uhlí. Využívalo se přitom výhody maximálního úbytku hmotnosti při zuhelňování čerstvého dřeva na dřevěné uhlí při zároveň podstatně vyšší výhřevnosti uhlí.
Na výrobu 1 centu železa bylo zapotřebí asi 2 krychlových metrů borovicového dřeva. Jen za rok 1609 se v okolí Ambergu vytěžilo 415.950 centů železa, což přibližně odpovídalo spotřebě 1 milionu krychlových metrů surového dřeva. Výsledkem kácení byl zmrzačený zbytek lesního porostu, chudý na rostlinné druhy.
Dodnes upomínají katastrální označení jako „Kohlleite, „Kohlbrand nebo „Kohlberg na dřívější způsob využívání lesa.
Místa po dřívějšich milířích v Horním Falcku
Technika stavění milířů
Dno pilíře se vyložilo kulatinou do hvězdicovitého tvaru a kolem dokola se pokrylo prkny. Uprostřed této desky byl zaražen stabilní dřevěný kůl nebo vybudována vnitřní šachta a kolem se nakladlo ve dvou nebo třech vrstvách naštípané dříví z listnatých i jehličnatých stromů. Ve znázorněném případě se jedná o 60 stérů (metrů krychlových) borovicového dříví. Kupa dříví se poté zakryla a utěsnila zeleným klestím a uhelnou hlínou. Otvorem ponechaným u paty milíře bylo třeba proniknout do jeho středu, kde se celá hromada zapálila. Po celou dobu, co milíř hořel, tj. většinou několik dnů, bylo nutno průběžně zapichovat do uhelné hlíny, kterou byl milíř pokryt, dřevěnou tyč a vytvářet tak větrací otvory pro odvod kouře.
Když milíř za několik dní vyhořel, odstranila se z něj hlína a rozbořil se. Uhlí tak mohlo úplně dohasnout. Z jednoho stéru dřeva tak vznikly přibližně dva centy kvalitního dřevěného uhlí, tzn. ze 100 kg dřeva bylo možno získat asi 20 kg dřevěného uhlí.
Získávání pryskyřice
Těžba surové pryskyřice patří k prastarým způsobům využívání lesa, který je znám již od doby kamenné. Pryskyřice se hojně používala k utěsňování lodí a sudů. Dubové pivní sudy, které lze vidět už jen zřídka, jsou dodnes vyspravovány smolou, tzv. „vysmolováním. Pryskyřice ovšem byla asi až do roku 1925 také důležitým výchozím produktem při výrobě smoly, smolného oleje, kolomazi a tiskařské černě. Dalším chemickým zpracováním z ní vznikaly laky, tuky, celulóza a také např. linoleum.Surová pryskyřice se skládá převážně z kolofonia (70%), terpentinového oleje (20%) a vody (10%). Pryskyřice je přírodní látka, která je obsažena v mnoha jehličnatých stromech, kde působí jako konzervační a dezinfekční prostředek i jako přirozený hojivý obklad. Této vlastnosti se využívá při získávání pryskyřice. Systematicky se narušuje kůra a pryskyřice, vytlačovaná stromem do rány, je zachycována do nádob. Sklizeň z jednoho stromu za rok závisela na druhu stromu a lokalitě a pohybovala se mezi 100 g (např. smrk v roce 1916 v bývalém polesí Vilseck) a 3000 g (např. borovice černá v Dolních Rakousích).
Ve válečném roce 1916 sklidil lesní úřad Vilseck na ploše 54 hektarů 17,22 metrických centů surové pryskyřice. Při dalším zpracování se získaná pryskyřice ještě v lese zahřívala na vysokou teplotu a odlévala do hliněných forem. Lepší využití nacházela ve smolných hutích a pecích, kde bylo možné surovou pryskyřici vařit a čistit. Stará místní jména jako „Pechbrunn (Smolná studna), „Pechleite, „Pechberg („Smolný vrch) nebo „Harzwald („Smolný les) upomínají na zaniklé řemeslo provozované v lesích.
Technika získávání pryskyřice
Na jaře a na začátku léta, kdy byla pryskyřičná šťáva v jehličnatých stromech nejvydatnější, přicházeli smolaři do předem vytipovaných polesí a nařezávali kmeny stromů.
Ostrým nástrojem podobným noži, který nazývali „Rindenreißer (škrabka na stromy) seškrabávali z kmenů svisle 2 – 3 metry dlouhé a 3 – 5 centimetrů široké proužky kůry. Takto „poraněné stromy vypouštěly pryskyřici, která často stékala až ke kořenům. Nařezávat se směly pouze stromy v porostech, které byly do příštích pěti let určeny k vykácení.
Na podzim se smolaři objevovali znovu, aby vyteklou surovou pryskyřici seškrabali. Nádoby z kůry stromů naplněné pryskyřicí pak povozy odvážely do smolné hutě. Úprava smoly probíhala převážně v zimních měsících jako sezónní práce.
Využívání hrabanky – zkáza lesa
Přibližně po roce 1765, když se začaly chovat krávy, prasata a kozy ve stájích, začala být sláma jako stelivo příliš vzácná, a tak lidé shrabovali z lesní půdy listí, jehličí, kůru, drobné chrastí, surový humus, ale také mech, bobuloviny a kapradí a sypali je do stájí.
Organický odpad však není žádným bezcenným smetím. Za účasti příslušných rostlin a živočichů (hub, hmyzu a žížal) se rozloží a jako zdroj živin se stává znovu využitelným pro rostliny. Lesní hrabanka tudíž slouží jako přirozené hnojivo.
Zužitkování hrabanky a s tím související úbytek živin měl na lesní porost dramatický vliv, který lze dodnes vyčíst z úzkých „letopočtů“ na poražených kmenech.
Jen během 1. světové války bylo z lesů v Horní Falci „shrabáno“ 7,5 kubických metrů organického odpadu. Na takto zchudlých plochách se pak vyvinuly už jen zakrnělé porosty.
Také během 2. světové války byla lesní hrabanka využívána ve velkém. Jak vyplývá z písemných dokladů, obdržel například starosta města Ehenfeldu z Horní Falce dne 4. června 1941 z lesního revíru Neuersdorf 300 kubických metrů podestýlky.
Právo využívat hrabanku pak bylo postupně omezováno, až bylo koncem 70. let 20. století zrušeno úplně.
